Nina Alexandrovna byla známá vypravěčka. A vesnici Prochorovku proslavila v celé gubernii. Proto není divu, že před její chaloupkou se vždy v sobotu shromažďovali posluchači ze širokého a dalekého okolí. Většinu jejích příběhů lidé už znali. Tuhle sobotu se to však seběhlo jinak.

Nina Alexandrovna otevřela okno, pohodlně se opřela o založené ruce a začla vyprávět příběh, který ještě nikdo nikdy neslyšel:


ÚVOD

 

Byl jednou jeden stařík a stařena. A spolu s nimi žily dvě dcery: Nastěnka staříka Kuzmy a Marfuša stařeny Jevdokije. Bylo to za dávných časů, kdy ještě žili bohatýři, kouzelní dědečkové i zlé čarodějnice.

- Chaloupka staříka a stařeny stála ve vesnici asi padesát verst odtud, ale krajina byla podobná té naší. Vesnické domky byly rozeseté okolo cesty a rybník uprostřed. Za chalupou se rozprostíral březový háj. V noci, když svítil měsíc, zdály by se vám vesnice i březový háj jako postříbřené. I domek obou staříků vypadal jako posypaný stříbrným práškem.


SCÉNA I.

 

"Bzz! Bzz!" nenasytný komár vlétl chrápající Marfuše rovnou do nosu.

Marfuša

(mocně kýchne a tím pádem se probudí.)

Macecha

Vstávej, dědku! (vyskočí stařena z postele). Marfušku mého drahouška, štípají komáři. Nemůže odpočívat! (rázně zatahá dědka Kuzmu Nikolajeviče za nohu. Stařík spí ve válenkách a rázem mu sjedou z nohou. Jevdokije zabere naprázdno a praští s sebou o zem).

Stařík

Však už jdu. (zabrumlá stařík a konečně sleze z postele)

Macecha

«u, »u, spinkej Marfuško.

Stařík

(Heká ospalostí, odhání komáry březovou větví.)

Marfuša

(Pomalu usíná v puse má cukrovou špejli, tváře upatlané. Ušmudlaná košile jí kouká zpod peřiny.)

Nasťa

(Sedí v kuchyni, na sobě má prostý květovaný sarafán. Při světle čadící louče plete punčochu s milým posmutnělým výrazem ve tváři.)

Macecha

Moje milá, co děláš? (přišla se podívat, jestli nezahálí).

Nastěnka

Sestřičce Marfušce pletu punčochy (špitá nesměle).

Macecha

Pleteš? (zlobně macecha).

Načpak?

Přece jste mi to sama poručila (sklopí strachem oči).

Macecha

Plést jsem ti poručila, ale ťukat o sebe jehlicemi jsem ti neporučila! (pátravě se otočí). Probudíš drahouška Marfušku!

Nasťa

Copak je to slyšet? (namítá)

Macecha

Jak by nebylo! (rozčílí se). To jen ty, špindíro, po celý den se trmácíš a pak tvrdě spíš. Drahoušek Marfuška celičký den prodřímá, hřbet neohýbá. A teď ji klidně může probudit - jen když hrášek spadne na zem.

Nasťa

(přikrčí se a plete dál vlněnou punčochu.)

Macecha

(chvíli si ji zlým pohledem měří a pak spustí):
Ničemnice, světlem ani trochu nešetříš! (popadne Nasťu za rameno a vyvede ji před dům). Tady se, holubičko, můžeš usadit, až drahoušek Marfuška má klid. Měsíc svítí jasně, je tu ticho, je tu krásně.

(Psa Ťapku stařenin ječivý hlas vyruší z krásných snů. Ťapka se rozštěká na celé kolo.)

Macecha

Zmiz (zakřičí a Ťapka rychle zaleze do boudy). (Macecha se ještě otočí k Nastěnce a zahrozí ji rukou:) A než kohout zakokrhá, ať máš druhou punčochu! Jinak ti, moje milá, vlasy vyškubu!

Nasťa

(skloní hlavu k psíkovi:) Ťapko! Ťapko!

(Já vím, zaštěká Ťapka a přitulí se k Nastěnce.)

Nasťa

Psst! Ať nevzbudíš Marfušku! (vezme pejskovi hlavu do dlaní, aby neštěkal. A pak se znovu rychle dá do pletení. Jediné zvuky, které je slyšet, způsobuje rychlé cvakání jehlic a hlasité chrápání Marfuši.

Kohout

Málem bych zaspal (probere se, vyskočí na plot, aby zakokrhal a probudil ostatní. Slunce se již objeví za obzorem.)

Nasťa

Prosím tě, kohoutku milý, musím plést ještě chvíli. (poprosí)

Kohout

Kohouti jsou malí páni, Jitřenka řídí kokrhání (pokrčí křídly kohout.)

Nasťa

(utíká na stráň za vsí, pokloní se a hlasem plným úzkosti poprosí:) Smiluj se, Jitřenko jasná. Smiluj se, sluníčko krásné. Ještě chvíli musím plést nebo mne stihne krutý trest macecha mi vlasy vyškube.

(Sluníčko na okamžik silněji zasvítilo, jako by chtělo říci, že rozumí a pak zachází za vysoký kopec.)

Nasťa

Děkuji. (zamává a utíká zpět doplést punčochu, cestou pohladí hodného kohoutka:) Kohoutku, kohoutku zlatý, ať ti to pánbůh splatí... (Když je punčocha hotova, běží znovu poděkovat):
Děkuji ti, kohoutku, zachránil jsi mě!
(Ale není zač, opáčí potěšeně kohout.)

Macecha

(vstává, celá rozčepýřená a rozespalá spustí:) Tak co holubičko, jsi hotová?

Nasťa

Tu je (hlesne a podává punčochu maceše.)

Macecha

Stačila to (odplivne si) Ty proklatá čarodějnice, zmije jedovatá, podruhé ti dám pořádnou práci (vzteky trhá punčochu).

A teď nasyp drůbeži, dej napít dobytku, naštípej dřevo a pokliď dvůr. (ječivým hlasem, zmizí ve dveřích)

Nasťa

Ťapičko! (povzdechne si)

(Koncert kohoutů, slunce se opět vyhoupne nad obzor.)


SCÉNA II.

 

Vypravěčka

(vypije šálek čaje a znovu se pustí do povídání:)

Sním či bdím? Je to sen. Totéž ráno, tentýž den, ale teď už jsme jinde, je to jiná vesnice...

Ivan

vyjde ze své polorozpadlé chalupy a jednou ranou sekery rozštípne mohutný špalek.

Matka

Miláčku (vyběhne za ním ustaraně.)

Ivan

No, co ještě? (Otráveně, přitom se podívá do malého zrcátka, zda mu to sluší.)

Matka

Buď opatrný!

Ivan

Dobrá. (znechuceně)

Matka

A nezapomeň na mne! (matce tečou slzy po tvářích)

Ivan

Dobrá. (nevrle a vykročí na cestu)

Matka

Vždycky pomáhej slabším!

Ivan

Dobrá.

Matka

A starším ustupuj.

(zdálky)

Ivan

Dobrá.

Vypravěčka

A tak se Ivan vydá na cestu. Síly má, že by ji mohl rozdávat. Jenže pracovat se mu příliš nechce. Matka s ním má těžké pořízení, od zrcátka, aby jej jenom odháněla. Stále se prohlíží - jak je učesaný, ostříhaný, jakou má rubášku, jaké má nohavice. Je třeba přiznat - děvčatům se líbí. Hlavně proto, že je dobrý zpěvák. A také pro svou sílu. Na zábavě dokáže pěkně zatočit s chasníky ze sousední vesnice.

Ivana zavedla cesta k chalupě mužíka Nikina. Nejstarší dcera, Marusja, si už dávno na Ivana myslí. Jen ho zahlédne, vyběhne z chalupy a zazpívá svoji oblíbenou písničku:

Marusja

Ach ty Váňo, Ivane
podívej ty se na mne,
šaty mám vyšívané
a jsou celé hedvábné

(celá se nakrucuje)

Ivan

(Jen se ušklíbne a podívá se do zrcátka, jak mu drží účes, popojde dál.)

Ňura

(U okna začne prozpěvovat)
Váňo, Váňo, Ivánku
nikam nepospíchej
proklouzni k nám za branku
na mé okno zaťukej

Ivan

(Jde dál, z dáli k němu doléhá popěvek.)

 

Nechoď Váňo v širý svět
přijďi si k nám posedět
jablíčko ti dáme
pak si zazpíváme

Ivan

Ustupte, jen ustupte
nebuď prašná cestičko
Dobrý junák teď tebou jde
chce poznat svět maličko

Před naší za naší
cesta má ať nepráší

Když se dívám na sebe
tak se musím pochválit
nevypadám věru zle
zkrátka chlapec jak má být

Před naší za naší
cesta má ať nepráší

Cestičkou půjdu stále vpřed
nevěstu si vyhledám
ta musí být jak jarní květ
jinak budu radši sám

Před naší za naší
cesta má ať nepráší


SCÉNA III. (LES)

 

Loupežníci

Uloupit, neloupit
sežrat, nesežrat
zabíjet, nezabíjet
sežrat, nesežrat
žít budem, nebudem
uloupit, neloupit

(Ostrý hvizd hlídky na stromě utne zpěv.)

Ivan

(jde dál)

Loupežník I.

Stůj (seskočí z větve rovnou před Ivana, zamává velkým kyjem. Hned tu jsou další a spousta jiných okolo.)

Kapitán

Jsi v pasti a my tě teď oloupíme!

Ivan

Mne? (podiví se)

Kapitán

Jo. Tebe! (zařve)

Ivan

Tak co? Olupte! (ledabyle, a hodí při tom na zem brašnu)

(Horda loupežníků zahodí kyje a vrhne se na brašnu. Strhne se náramná rvačka o buchty Ivanovy mámy. Ivan sebere kyje a jeden po druhém vyhodí do vzduchu.)

Loupežníci (všichni)

Proč ty naše klacky nespadnou zpátky?

Ivan

Jen se nebojte, loupežníkové, počkejte do zimy - potom spadnou! (zasměje se)

Loupežník

Do zimy? (s údivem) Ten člověk musí mít ukrutánskou sílu!

Loupežníci

Tak jó! (sborově)


SCÉNA IV.

 

Vypravěčka

Jak dlouho se toulal Ivan po širém světě, o tom nic nevím. Jisté však je, že došel do dalekých a neznámých krajin, kam se jiný člověk nedostal. Cesta se chvílemi ztrácela. Bohatýr ani nevěděl, kam ho nohy nesou. Byl unaven a hledal místo, kde by si odpočinul.

Když přejde horský hřeben, uvidí krásné údolí. V odpoledním slunci se třpytí hladina malé bublající říčky s křišťálově čistou vodou. Louka kolem je plná květů. Stromy, rozeseté po stráni, poskytují chladivý stín. Bohatýr se vykoupe v říčce a natáhne se do stínu, aby si oddechl. Ještě než usne, stačí si všimnout, co roste v trávě hříbků.

Ď. Hřib

Ivánku. (Ivan vyskočí)

(za chvíli se znovu ozve)

Ď. Hřib

Ivánku (Ivan běží za hlasem)

Ivánečku!

 

Ivan

Co je? Kdo si tu se mnou hraje na schovávanou?

Ď. Hřib

Já. (vynoří se dědeček Hříbeček přímo před Ivanem)

Ivan

Ty? (otevře s údivem pusu)

Ď. Hříb

Ano, já!

Ivan

Dědečku, a nejsi náhodou čaroděj?

Ď. Hřib

Trošičku čaruji, je mi však smutno.

 

 

Ivan

Smutno? (diví se)

Ď. Hřib

Pojď, zahrajeme si spolu na honěnou. (zaprosí)

Ivan

S tebou? Na honěnou? (zasměje se) Vždyť tě hned chytnu.

Ď. Hřib

(zatleská radostí rukama) Tak dobře, když mě chytneš, daruji ti pevný luk a hbité šípy. Platí? (Jen to dořekne, zmizí v březovém houští. Za chvíli se ozve) Kuk! (za velikým kamenem, pak zas kus dál u jeskyňky, pak znovu u borovice. Ivan běhá od jednoho místa ke druhému.)

Ď. Hřib

Nechytil! Nechytil! (volá radostně)

(Ivan začně běhat ještě rychleji, není to nic platné.)

Ď. Hřib

Tak, co chytíš mě?

Ivan

Vyhrál jsi.

Ď. Hřib

Jsi chlapík! Za to, že jsi přiznal svou porážku, dám ti to, co jsem ti slíbil. (důstojným hlasem)

(Na velikém plochém kameni najednou leží krásně vypracovaný luk a ozdobné šípy.)

Ivan

Ó to jsou kouzla! (překvapeně)

Ď. Hřib

Odpusť, já to jinak nedovedu.

Ivan

Ty jsi opravdu čaroděj! (sebere luk a šípy a vykročí na cestu)

Ď. Hřib

Ivane!

Ivan

Co je?

Ď. Hřib

Vrať se. (důrazněji)

Ivan

A proč? (diví se)

Ď. Hřib

Na to hlavní jsi zapomněl!

Ivan

Na co? (neochotně se otočí)

Ď. Hřib

Zapomněl jsi starému člověku poděkovat a k zemi se

poklonit.

 

Ivan

Nerad se klaním hned, to potom bolí hřbet!

Ď. Hřib

Ivane, Ivane. (lítostivě pokývá hlavou)

Ivan

Ať se ti medvěd klaní až k zemi. (posměšně zakřičí z dálky)

Ď. Hřib

Bude po tvém, Ivane (povzdechne si) medvěd se mi pokloní až k zemi a ty při tom ohneš svůj hřbet!


SCÉNA V.

 

 

 

Vypravěčka

Krajina, kterou nyní Ivan prochází, je divoká. Údolí se střídá s horami, holé skály s lesy. Ivan musí přebrodit řadu říček, obejít skalní jezera. Třetího dne po setkání s dědečkem Hříbečkem dorazí ke strmé skále. Ani by si jí nevšiml. Když tu náhle je osvětlena slunečními paprsky. Objeví se na ní nápis:

Tvůj osud tě nemine!

Jenže Ivan je bohatýr a do školy nechodí, tak nápisu na skále nevěnuje moc velkou pozornost. Zato si hned všimne hejna divokých husí, letících na obloze. Nemíří luk a vystřelí. Šíp zasáhne poslední z hejna.

 

 

(Kdyľ Ivan zvedne zastřelenou husu, aby vytáhl šíp z dlouhých per na letkách, vytrhne jedno péro. Spadne na zem, pak se najednou samo od sebe zvedne a zamíří k březovému háji.)

Ivan

To není samo sebou. (a vydá se za ním)

Nastěnka

Proč kukáš, proč kukáš, žežuličko,
že nemám žít dlouhý čas, nekratičko
ty nevíš, co je život celičký
žít sama, jen sama, bez matičky

(Ivan se zastaví a čeká. Za okamžik vyjde z březového háje mladá, krásná dívka. S vahadlem a dvěma okovy míří k lesnímu potoku pro vodu. Zpívá ještě jednu sloku své písně:)

I břízka neroste bez sluníčka
nikdy mne nelíbá má matička
život má milá žežuličko
skončí se, skončí zakratičko

Ivan

Ta musí být moje (v duchu). Dobrý den, děvče.

Nastěnka

(stydlivě skloní hlavu) Ano.

Ivan

Dobrý den, krasavice. Neboj se mě, moje milá. Podívej se na mne, jen se podívej!

(Nastěnka však stále klopí oči k zemi.)

Ivan

Nelíbím se ti? (s milým úsměvem)

Nastěnka

(pousměje se) Nemám čas si s tebou povídat (špitne tichým hlasem).

Ivan

A co máš na práci? (vyzvídá)

Nastěnka

Zalévám suchý pařez. (krátce)

Ivan

To budeš dlouho zalévat?

Nasťa

Tak dlouho, až na něm vykvetou květy.

Ivan

Květy?

Nasťa

Macecha mi to nakázala.

Ivan

Máš zřejmě náramně zlou macechu.

Nasťa

Ale ne takovou jak to obvykle bývá. (smutně)

Ivan

A jak ti říkají? (vyzvídá)

Nasťa

Jmenuji se Nasťa. (zapýří se)

Ivan

Nasťa. (láskyplně)

Nasťa

Říkají mi různě, tatínek mi říká - Nastěnko.

Ivan

Nastěnko.

Nasťa

Sestra mi říká Nasťo a macecha mi říká - ty čarodějnice, ty zmije jedovatá.

Ivan

Moje milá, vezmi se mě za muže!

Nasťa

Bereš to zhurta. (s úsměvem)

Ivan

Nelíbím se ti? Jsem přece mladý a hezký. (myslí si, že ho nechce)

Nasťa

To je pravda, jenže se k tobě nehodím. (špitne)

Ivan

A proč?

Nasťa

Chvástat se neumím. (mírně ho usadí)

Ivan

Copak já se chvástám? Abys věděla, všechno dokážu!

Nasťa

Tak dokaž.

Ivan

Za pluhem jsem zdatný a v boji obstojím. Umím tančit i pracovat, ryby i zvěř lovím rád. (rozhlíží se) (Uvidí medvědici s medvíďaty.) Podívej se! (Rychle sejme luk a nasadí šíp.) Tu huňatou medvědici jednou ranou složím!

Nasťa

Nechej ji! (brání mu)

Ivan

Á to nevadí!

Nasťa

Ťapko, Ťapko! (pes štěká).

(Využije chvíle překvapení. Nasadí Ivanovi okov na hlavu. - Sundává bohatýrovi okov z hlavy - hrůza, svalí se na zem jako špalek.)

Ivan

Nasťo! Co je s tebou? Nasťo, Nasťenko... (vyděšený)

Ivan

(Podívá se do svého malého zrcátka.) Co jsi to se mnou provedla, ty čarodějnice proklatá? (zděsí se, naříká strachem, hanbou i lítostí. Běhá od jednoho stromu ke druhému.)

Nasťa

Ivánku, Ivánku, já za to přece nemohu. (sklíčená, rozpláče se. Na suchém pařezu vzápětí vyrůstají krásné bílé a červené květy.

(Ivan mezitím doběhne k zastřelenému ptáku.)

Ivan

Já tě střelou srazil a ty jsi mi pírkem život zkazil. (Jeho kroky směřují až ke skále, původní nápis zmizel.)

(Teď bohatýr Ivan na skále lopotně čte: Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem!

Ď. Hřib

Ivane, Ivane, ty palice medvědí. (vedle skály)

Ivan

Odpust mi, dědečku Hříbečku, odpusť (poklekne, pokloní se)

Ď. Hřib

Tak vidíš, Ivane, dopadlo to všechno podle tebe. Medvěd se mi klaní k zemi a tvůj hřbet se ohýbá. (pokývá zamyšleně hlavou)

Ivan

Dal jsi mi ponaučení a teď mi poraď, jak bych se zase stal člověkem?

Ď. Hřib

Ty chudáku bohatýre, ty palice medvědí, trochu se na sebe podívej, jak jsi vlastně žil! Vychvaloval ses až do nebe, rád jsi měl jenom sám sebe. Pro sebe jsi jen žil a lidem ublížil.
Vzpomeň si na Nastěnku, jak jsi jí urazil!

Ivan

Nastěnku?

Ď. Hřib

Neuměl jsi vykonat dobrý skutek! To je má odpověď, to je má rada. Dál se rozhodne, zda chápeš nebo ne.

Ivan

Tady není, co bych měl chápat! Tak půjdu a budu konat dobré skutky! A potom se tím dobrem v člověka zas proměním. (rozběhne se do lesa)

Ď. Hřib

Ivane! Ivane! Nic jsi nepochopil! Ivane! (marně za ním volá dědeček)

Nasťa

Dobrý den, kvítky mé, z pařezu rozkvetlé (vyhrknou jí slzy) Každý den chodím k vám, každý den se vyptávám, cožpak jsem se vám omrzela? (kvítky mávají nesouhlasně stonky)

Neomrzela? (přestane plakat) Pověste mi tedy dřív, zda-li je Ivánek živ. (květy mávají na souhlas)

Žije! (usměje se) Pořád mě ještě tak proklíná? (dává květům čas na rozmyšlenou) Tedy neproklíná? A uvidím se s ním?


SCÉNA VI.

 

(Ivan - medvěd běhá po lese sem a tam.)

Ivan

musím najít nějaké lidi a pomoci jim. V tom vidí na lesní pasece děti, které si tam hrají. Jaký dobrý skutek mohu pro vás vykonat? (a rozběhne se k dětem)

(Vystrašené děti s křikem utíkají.)

Ivan

Stůjte! Zastavte se! Chci vám prokázat dobrodiní! Stůjte! (padá bezmocně na zem a zuřivě tluče rukama kolem sebe.) (uslyší naříkání žebráka, sedícího v malé úžlabině u cesty.)

Žebrák

Darujte holoubkové, sestřičky, bratříčkové, mamičky, otcové, mí dobrodinečkové. Všiměte si, jak trpím na světě. Almužničku hoďte mi, pánbůh se vám odmění. Darujte sirotkovy ubohému, prokřehlému, hladovému, chudáčkovi žebráčkovi slepému, chromému, hluchému ...

Ivan

tady vykonám dobrý skutek a nebude mě vidět. Kolik máš v hrníčku?

Žebrák

sotva půl troníčku.

Ivan

Když je to tak, dám ti pěťák. (odhodlaně a podívá se do zrcátka) Jak je vidět, pěšák na dobrý skutek nestačí. (zklamaně)

Žebrák

(se podívá zpod šátku na Ivana.) Vlkodlak! Vlkodlak! Zachraň se kdo můžeš!

Ivan

Jaký dobrý skutek mám vykonat? (povzdechne)

Babka

Oj, Uf! Ach lidé dobří, já už nemohu. (a těžce se posadila na zem)

Ivan

Ukaž, babičko, pomohu ti. (zvedne babku zároveň s otýpkou klacků)

Babka

Ó pomoc mi, můj milý. Udělej dobrý skutek.

Ivan

Dobrý skutek? (zbystřil)

Babka

Ano, ano (rychle přitaká babka.)

Ivan

S největší radostí! Já náramně potřebuji dobrý skutek. (zaraduje se a naloží si na záda celou otýpku) Sedni si.

Babka

Kam si mám sednout?

Ivan

Na hřeb?

Babka

Na hřbet? (podiví se a heká, rychle vyleze Ivanovi na záda, opravdu unavená)

Ivan

sedíš ? (opatrně dodá) Babičko bydlíš daleko?

Babka

Moc daleko, synáčku! (jízlivě) Půjdeš do kopce, pak z kopce a pak zase do kopce.

Ivan

To je dobře.

Babka

Když dobře, tak dobře. Jen koukej ať se nestrhneš. (zasměje se) Můj milý, nějak ses zapotil (potáhne několikrát nosem)

Ivan

Je moc horko. (omlouvá se)

Babka

Vydíš tu rozbořenou chalupu.

Ivan

Vidím. (udýchaně)

Babka

Tak to je můj palác. (skřehotavě se zasměje) Tak se hni, můj milý! Pěkně hbitě! Rychle! Ryhleji! To je můj zámek. Děkuji ti, milý. Děkuji ti krasavče.

Ivan

Podívá se do zrcátka. Vysmíváš se mi? Copak nevidíš, jaký jsem krasavec? (zatře se Ivan s babkou)

Babka

Nevidím! Jen považ, skoro deset let, nic nevidím. Víš, oslepla jsem. (přikrčila se strachy)

Ivan

Ach Babičko (zdrcený). Raději bych já měl oslepnout!

Babka

Co je?

Ivan

(Rozmrzele máchne rukou). Dědeček hříbeček mě obelhal.

 

 

Babka

Kdopak? Kdopak?

Ivan

Já už se nechci ani vidět. (vzteky zahodí zrcátko)


SCÉNA VII.

 

Vypravěčka

První červencovou neděli stařena Jevdokije čeká hosty. Dohazovačka Marja Kirilovna sjednala námluvy. Ze sousední vesnice Kosťuchovky má přijet Nina Ivanovna se synem, prostoduchým Saškou. Celé odpoledne probíhá ve shonu příprav na tuto důležitou návštěvu.

Macecha

Nasťo, podej cop! Dělej! (natírá Marfušiny tváře moučnou směsí)

Marfuša

Mámo, to obočí jí zamaž! (macecha namaže Nastěnce obočí moukou)

Macecha

Ach ty moje jalůvko. (láskyplně)

Marfuša

Mámo, Nasťa má lepší cop!

Machecha

Ten tvůj je dražší, koupila jsem ho na jarmarku.

Marfuša

Tak jí ten její ustřihni.

Macecha

Ale za co jí budu tahat když nebude mít cop?

Marfuša

Ustřihni ho!

Macecha

Já jí ten cop přikryji kusem hadru.

Marfuša

Tak dobře, přikryj!

Macecha

(Jevdokije omotá Nastěnce hlavu starým hadrem.)

Co ty, špindíro, jen se krmíš, hloupě čumíš! (začnou se smát až se za břicha popadají) Tak už táhni, zmije zlá (strčí do Nasti) Koukej, abys zametla! No tak, dělej!

(Dlouze se smějí.)

Macecha

Princezna, vypadáš jako princezna. (rozplývá se)

Marfuška

Vážně?

(Obě se zasmějí. Matka natře Marfuši tváře rozkrojenou červenou řepou, aby měla krásně červená líčka.)

Macecha

Ne, princezna ne! (podívá se Jevdokije na Marfušu v zrcadle. Hrdě:) Ty jsi královna!

(Přijedou hosti)

Marja

Taková už je to dcerka šikovná. Pracuje pilně od rána, sotva vstane, už oheň v peci plane. Pilně se snaží, vaří a smaží, ještě zamete dvůr a už prostírá stůl.

Macecha

A co vám mám říkat, taková krasavice, ta se hned tak nepotká.

(Stařík se tomu opatrně usměje.)

Matka ženicha

Dost! Jemináčku, to už stačí. Poslyšte lidé však říkají, že máte dvě dcerušky!

(Stařík Kuzma se znovu opatrně usměje jako by chtěl něco říct. Macecha ho máchnutím ruky umlčí.)

Marfuša

Koho jste to potkali a co vám to nalhali? Má matka jenom jednu dceru má - a to jsem já!

Matka ®en.

Čest nám prokažte a tu druhou ukažte!

Marfuša

Mámo?

Macecha

Tak dobrá, snad můžeme druhou ukázat.

Nasťo! Pojď sem! (se zlým úsměškem) Běž, ty zmije jedovatá!

(Sotva vejdou do světnice, usměje se) Nasťenko, ty moje miloučká, hodňoučká - ukaž se hostům.

(Nasťenka stojí s hadrem na podlahu omotaným na hlavě, s obočím moukou namazaný. Oči klopí, celá zkroušená pod zkoumavým pohledem Niny Ivanovny a dohazovačky Marji Kirilovny.)

Matka ®.

Hm, tu bych tedy nechtěla.

Ženich

Je jak strašák do zelí.

Macecha

Jdi! (Její úšklebek vezme staříku Kuzmovi všechnu odvahu na obranu dcerky.)

Marja

Tak, naši milí hosté, čím vás mám uctít?

Matka ®.

Uctěte masem či rybou, dejte nám co je libo, můj synáček moc rád husí játříčka!

Marfuša

Ano?

Macecha

Nasťo, přines!

Matka ®.

To ne, Ať nám nevěsta jídlo přichystá, tak je to zvykem.

Marfuša

Mámo?

Matka ®.

Podíváme se, jaká je Marfuška hospodyňka. (jízlivým hlasem)

(Marfuša sklopí oči. Odejde. Je slyšet kejhání hus.)

(Děti se rozřechtají na celé kolo.)

Marfuša

Pomóc! Pomóc!

(Nasťenka vybíhá, na dvoře volá:) Marfuško (ženich se na to dívá z okna.)

(Nasťenka přichází omytá, Marfuša rozmazaná.)

Ženich

Nasťenku chci za ženu. (Roztáhne pusu od ucha k uchu.)



SCÉNA VIII.

 

Ivan

(Hodně unavený, posadí se. A najednou si něčeho všímá.)

To je hůl té babky. Jak bude bez ní chodit? Musím jí hůl přinést! (rezolutně)

Ď. Hřib

(zatleská radostí rukama) Výborně, Ivánku! Výborně!

(Ivan se roztočí.)

Ivan

Snad je to šalba, snad se mi to zdá, snad se mi čaroděj vysmívá. Zlým kouzlem mi hlavu spletl, že jsem musel běžet sem, za letícím peříčkem. Tady jsem se potkal s Nasťenkou. A vida, pařez je samý květ! (pohladí kvítky) Zlý čaroděj se na mne zlobí, nevěřím, že mě vysvobodí. Tady se Nasťenka skláněla k potoku, aby nabrala vodu do okovu. (Ivan se skloní také a nevěří svým očím! Znovu rozčeřil vodu. Medvědí hlava je pryč, opět má svou podobu..

Najdu Nasťenku, ať je kde je!


SCÉNA IX.

 

Vypravěčka

(Popije trochu čaje.) Tak minuly týdny celé, od neděle do neděle. Stařík musí vézt dcerku dnes tam, kde je nejhustější les. Zlá macecha si to přála a Nasťenku z domu hnala. Pořád muže plísnila, div chudáka nebila. Nadávala, skuhrala až Nasťenku vyhnala.

Stařík Kuzma zapřáhne vraníka do saní a vyjede. Mrzne až přaští. Stařík je velice nešťastný. Macecha Jevdokije poručí a on se bojí vzepřít. A tak posadí Nastěnku do saní a míří do lesa. Oběma dosud v hlavě zní poslední slova macechy Jevdokije:

Macecha

Přivedu mojí Marfušce ženicha, a on, prosím, za Nasťou pospíchá! (staříkovi:)
Zavez ji do lesa a nech ji tam. Ať už ji doma nepotkám!

(dusot kopyt, cinkání rolniček)

Ať ji medvěd sežere. (zdálky)

Marfuša

Ať si ji vezme za ženu třeba nějaký kouzelník. Chachá!

Stařeček

Ať mě ta má babka třeba utrápí, ať mě přivede do hrobu, já tě, dceruško, tady v lese nenechám. Hyjé malá, hý! Domů pojedem! Hý malá, hý.

Nasťenka

(počká, až se tatínek nebude dívat a nepozorně seskočí ze saní) Vždyť tě tatínku, utrápí, utýrá tě k smrti. Sbohem, nevzpomínej na mne ve zlém.

Stařeček

Ať mě bije pometlem, ať mě bije holí, já už se, Nasťenko, nebojím ničeho. Všechno jí řeknu. Všechno!
Řeknu jí to, řeknu!


SCÉNA X.

 

Vypravěčka

Ivan přijde k prapodivné chalupě. Kroutí před ní hlavou, nevěří svým očím. To, že chalupa má vchod na špatnou stranu, se Ivanovi líbilo ze všeho nejmíň.

 

 

Ivan

Chaloupko, chaloupko, tak je mi vhod, otoč se, ať je ke mně tvůj vchod! (K velkému Ivanovu překvapení se chaloupka opravdu otočí.)

Ježibaba

Co chceš? (osopí se na Ivana, když otevře rozvrzané dveře) Ivan, přijde nečekán, nezván, chaloupku otočí a mě tím probudí. Není mu asi vhod, že do lesa má vchod.

Ivan

Babo Jago, stůj, nijak nečaruj! Musíš ke mně hodná být, pomoci mi Nastěnku zachránit.

J.Baba

Jéjé, to jsi bohatýr? Cháchá! Pomoc u mě nehledej, raději rychle utíkej! Tak chaloupko, otoč se! K lesu vchod ať stojí, zády k Ivanovi! (dupne)

Ivan

K lesu zády, ke mně vchodem! (dupne si)

J.Baba

Néé! (čílí se baba Jaga) K lesu vchod, k Ivanovi zády!

(dupne)

Ivan

K lesu zády, ke mně vchodem! (DUP)

J.Baba

K lesu vchod, k Ivanovi zády! (bába začne radostí předčasně poskakovat, že bohatýra Ivana udolala)

Ivan

(Postaví se ke stěně chaloupky a začne ji otáčet rukama. A při tom hlasitě volá:) Ke mně vchod!

J. Baba

Jedeš, ty uličníku! (Baba Jaga popadne létající pometlo a mlátí jím Ivana po rukách.) Ke mně otočit! (piští) Počkej, já ti ukážu. A nespoléhej na svou sílu. Ty máš svaly, já mám čáry. (Babice silně zapíská na prsty a v tu ránu obživnou ošklivé pahýly stromů, stojících kolem chaloupky.) Hej, dřevění bohatýři! Šup Ivana do chaloupky!

(Bohatýr Ivan proti nim nic nezmůže.)

J.Baba

Do pece ho strčte, bude z něho dobrá pečeně! (zapiątí)

(Strhne se nová mela.)

J.Baba

Zbytečně se bráníš, Ivane, do pece tě stejně dostaneme. (jízlivým hlasem) Pěkně si tě upeču na oběd!

Ivan

Ale babuško Jaguško, já se už nebráním.

B.Jaga

nebráníš? (podiví se)

Ivan

Neznám tyhle věci, jak se dá upéct v peci. (rozhodí rukama)

B.Jaga

Jó, chochochó! (zasměje se pobaveně)

Ivan

Ukaž mi tedy, jak se správně na lopatě sedí? (poprosí a přistrčí lopatu k babě)

J.Baba

No tak, drž! (sykne vztekle) To je dneska mládež. Co vás to učí? Vždyť to není těžké.

Ivan

(Popadne lopatu) Šťastnou cestu! (rychle strčí babu do pece, hbitě zavře dvířka, aby se nedostala ven)

(Z pece se ozývá křik.)

Ivan

A vy, prašivci, koukejte mazat! (obrátí se Ivan k dřevěným bohatýrům) Nebo vás spálím na popel!

(Bohatýři jak slyší slovo popel, bázlivě se přikrčí a začnou zmateně pobíhat. Ivanovi nedá moc práce je vyházet jednoho po druhém z chaloupky ven.)

J.Baba

Smiluj se, Ivánku. Je tu horko, už se to snést nedá!

(Ivan otevře dvířka. Baba vyleze ven a lomí rukama.)

Jsem celá uvařená!

Ivan

To ještě moc netopím. (zasměje se) Hej, babice, mluv čarodějnice, kde může Nastěnka být?

J.Baba

Kde může být?

Ivan

Jak ji mohu zachránit?

J.B.

Zachránit, zachránit. (naříkavým hlasem)

Ivan

Trp babo, ty zlá Jago! Jen drž, drž. (posměšně napomíná babu a ometá ji koštětem od popela)


SCÉNA XI.

 

Vypravěčka

V tom samém lese, mnoho verst širokém a ještě více verst dlouhém sídlí děda Mrazík. Jeho domek je překrásný. Střecha příkrá, okna v podkroví i v přízemí umně malbami zdobená.

Z dřevěného štítu i z okapu visí ledová krása, jeden rampouch vedle druhého. Děda Mrazík má mnoho práce v lese. Vydal se přikrývat stromy sněhem, aby vydržely tuhou zimu. Jen on sám a hůlka Mrazilka ví, jaká bude zima.

Ď. Mrazík

Vyrostla štíhlá jedlička, tam mezi modříny,
Zelená byla celičká od jara do zimy,
zelená byla celičká od jara do zimy,
Na podzim vítr zazpíval, spi jedličko jen spi
Mrazík ji sněhem přikrýval,
pozor jen nezmrzni, pozor jen nezmrzni ...

(Ď.M. se zarazí. Pod rozložitým smrkem sedí dívka a třese se zimou.)

Ď.M.

Má milá (podívá se děda M. skrz větve) odkud jsi zabloudila?

Nasťa

Z domova. (nesměle)

Ď.M.

Z domova? (podiví se) Už je ti teplo, děvče?

Nasťa

Teplo, dědečku Mrazíčku. (přitaká, zimou se jí třásl hlas)

Ď.M.

Dobrá. (zabručí si pod vousy)

Nasťa

Opravdu teplo.

Ď.M.

(Mrazíkovi to nedá a obíhá veliký strom, aby viděl Nasťenku z druhé strany.) Teď už je ti teplo, děvče?

Nasťa

Teplo Mrazíčku, teplo dědečku. (zima ji roztřásá čím dál víc)

Ď.M.

Jsi hodná dívka, dávno už tě znám. (pochválí ji) Vezmi si můj kožich. Tak děvenko! (podá ji krásný sobolí kožich a teplé rukavice)

Nasťa

A co ty, dědečku, není ti zima?

Ď.M.

Mně a zima? Chachá! (zasměje se až radostí poskočí)

Co je s tebou, holubičko?

Nasťa

Sbohem, Mrazíčku. (potichu)

Ď.M.

Co je s tebou, moje milá? (skloní se nad ní)

Nasťa

Zmrznu. (hlesne)

Ď.M.

Hej saně, okamžitě a střelhbitě přileťíte. (mocně zakřičí)

(Ozývá se dvojí koňské zařechtíní a silné zadupání. Objeví se dřevěné saně.)

Ď.M.

Prr, sáňky moje! (zastaví je, vezme Nasťu do náruče a opatrně ji položí do saní) Drž se a nezmrzni. (chlácholí ji)

No tak, ještě si s tebou na tvé svatbě zatančím!

Hyjé! Sáňky moje, hyjé!

Už je ti teplo?

Nasťa

(se usmívá, přitaká)

Ď.M.

Prr, samoběžky! (u svého domečku)


SCÉNA XII.

 

(Ivan v chalupě baby Jagy, baba obskakuje Ivana)

B.J.

Nasťenka? Láska? (rozhodí rukama) Nesmysl! (pak vyštrachá z truhlice starý zaprášený kožich) Tu máš pro zahřátí huňatý kožíšek.

Tak šťastnou cestu. A nenachlaď se!

Ivan

Co?

B.J.

Počkej, ještě. (řekne úlisně baba, podívá se pod lavici a hned začne čarovat)

Šufír, šalír. (Jak vysloví zaklínadlo, vyjedou zpod lavice malé sáňky.) Tu máš sáňky jako loďky, krásné sáňky samochodky. Samochodky, samovodky, samy řídí, samy jedou. Za Nasťenkou tě zavezou.

(Baba Jaga vynese sáňky ven. V tu chvíli se samy rozjedou. Ivan má co dělat, aby jim stačil.)

B.J.

Kožíšek je jako nový, ať mi ho v pořádku vrátíš! (křičí za ním) Pěkně jsem mu to zavařila (mne si bradu) tou prací jsem se ale unavila. (Otočí se zpátky do chaloupky. Začne přemýšlet.)

B.J.

Uff, to je mi zle (heká a běduje) Trápím se, není to horečka ani zimnice, vůbec mne nesouží žádné choroby. Já chudinka, se jen ukrutně zlobím!

(Jak se tak rozkuráží, začne běhat a všude smejčí koštětem.)

(nářek) Ani spát mi nechutná, ani jíst mi nechutná. Ten, co tu byl, mne velmi urazil. (láteří)

(Zmije zasičí.)

B.J.

Už jsem ho sníst chtěla, ale nesnědla a ještě ke všemu - na lopatu, já husa, mu nasedla! (běduje)

Kocour

Mňau (ozve se ostré kocouří zamňoukání)

B.J.

(Přestane naříkat, konečně ji napedne, jak se Ivanovi pomstí.) Kocourku můj, kocourku zlatý. Teď mně musíš pomoci. Víš, kam povede tvá cesta? Ivanova nevěsta, ať se na smrt přichystá!

Chachá!

(Jen to dořekne, kocour se rozběhne.)

B.J.

To mám radost. (křepčí)


SCÉNA XIII.

 

Ď.M.

Neboj se, má milá. (hladí Nas»u)

Všechno dobře dopadne. On na tebe nikdy nezapomene. (Natáhne si rukavice a ještě ve dveřích se otočí:)

Podívám se po kraji, co mé břízky dělají. Jestli jsou v pořádku.

(rychle dodá:) Neboj se tady, já se rychle vrátím.

(Nechá pootevřené dveře, využije toho černý kocour. A vběhne dovnitř.)

(Černý kocour si přisedne k Nasťence na lavici.)

Nasťenka

(Se podívá na kocoura a mimoděk sáhne na berlu. Neví, co se s ní děje.)

(Ozve se slabý hlas Mrazíka.)

Ď.M.

Kdo se blízko mé berly ocitne, usne a už nikdy neprocitne!

(Dívka padne na zem. Ve stejnou dobu se děda Mrazík prochází po lese a pečlivě prohlíží břízky, jedličky a smrky.)

Ď.M.

Vyrostla štíhlá jedlička, tam mezi modříny
Zelená byla celičká od jara do zimy
zelená byla celičká od jara do zimy
Na podzim vítr zazpíval, spi jedličko spi ...

(náhle se děda zarazí) Ojoj, ojoj, nepořádek, hned tě postříbříme... Ach já hlupák starý, hlava děravá. (tluče se pěstí do čela)

Berlu Mrazilku jsem zapomněl doma!

Ťuk, Ťuk! Kdopak asi čeká zde (radostně ťukal na dveře) kdo mi dveře otevře?

(Černý kocour se mu otře o válenky a uteče ven.)

Ď.M.

Nasťenko, vrátil jsem se ... (ztěžka ze sebe vypraví)
Nasťenko, Nasťenko, holubičko moje! (začne se znovu tlouci pěstí do čela) Já hlupák starý, hlava děravá, neochránil jsem Nasťenku.


SCÉNA XIV.

 

Ď.M.

Buď zdráv, Ivane! (překvapený Ivan se ohlédne, kdo to je)

Ivan

Dobrý den, dědo Mrazíku. (usměje se)

Ď.M.

Přišel jsi za Nasťenkou?

Ivan

Co se stalo? (stuhne mu úsměv na tváři, rychle vběhne do chalupy) Nasťenko! (nechápavě se otočí k dědovi)

Ď.M.

Odpočívá. (řekl smutně)

Ivan

A proč ve dne spí? (úzkostlivě)

Ď.M.

Víš, Ivánku, když ona v noci taky spí. (rozhodí děda bezmocně ruce)

Ivan

Odpusť mi, Nasťenko, že jsem ti ukřivdil. Odpusť! (skloní se k nehybné Nasťence a pohladí ji po zmrzlé tváři)

(Nasťa otevře oči - dokázala tak díky síle lásky nebo Ivanova dechu po ranní česnečce.)

Nasťa

Ivánku. (tiše zašeptala)

Ivan

Nasťenko! (vykřikne)

(Děda Mrazík potichu vyjde ze světnice ven)

Nasťa

Ivánku, jsi teď nějaký hezčí. (usměje se)

Ivan

Vážně? (hledal očima zrcátko)

Nasťa

Hezčí než dřív.

Ivan

Já se teď docela změnil. Dřív jsem jen myslel na sebe. A teď chci dělat dobré skutky.

Nasťa

Co to máš na tváři? (zastavila příval jeho slov)

(Ivan si sáhl ustrašeně na tvář.)

Nasťa

Jakoby ti tam zase rostla medvědí kůže. (zasmála se)

Ivan

Co? (podíval se znovu do zrcátka)

Nasťa

Ivánku, já jen žertovala. (pohladila ho Nas. po tváři)

Ivan

Nasťenko. (vydechl úlevou)


SCÉNA XV.

 

(Marfuša louskala lískové oříšky. Nabrala si jich hrst, po jednom si je hází do úst a dlaní přitlačí na bradu. Až oříšek mezi zuby praskl. Starý Kuzma stál u pece, oči sklopené k zemi.)

Macecha

Jiné babky mají taky hloupé dědky, ale ne tolik hloupé!
(plácne se dlaní do čela, pak chytne dědka za rubášku pod krkem)
Co je to za nápad - vlastní dceru zavést do lesa! Buď ji mráz utýrá nebo ji roztrhají vlci!

Stařec

Já..., (snaží se něco namítnout)

Macecha

Ano, ty. (zarazila ho stará)

Stařec

Už mlčím, mlčím. (odevzdaně skloní hlavu)

Macecha

Co si počnu bez Nasti! (rozhorlila se) To jsem ji pěkně chytla za cop, zacloumala s ní a hned jsem si ulevila.
(Podívala se opovržlivě na staříka Kuzmu a zuřivě ho praštila plácačkou na mouchy po hlavě.) Tebe dědku, zač mám tahat? Vousy máš plesnivé a hlavu plešatou!
(Ránu plácačkou schytala i Marfuša. Jenže ta se nedala a žďuchanec jí oplatila.)

Macecha

«u»u. (Uklidňovala ji a dala jí cukrovou špejli na cucání. Pak se nazlobeně otočila ke staříku.) Kvůli tobě vlastní dcerku mlátím!

Sbor

Už jedou! Už jedou!

(Cikot rolniček a dusot trojky.)
(Oba se uklonili staříkům.)

Nasťa

To je můj ženich - Ivánek. (s ruměncem ve tváři)

Kuzma

(Obdivně vydechl.)

Nasťa

Tatínku, všechno dobře dopadlo. Děda Mrazík mne zachránil a pak pohostil ve svém domě. Za muže Ivánka mi dal a štědře nás obdaroval.

(Otevře skříňku vyloženou krásným červeným sametem, plnou drahokamů všech barev.)

Sbor

Samé pravé drahokamy! A ženich učiněný krasavec!
Marfuša vypadá jako nána! (zlomyslný smích)

Marfuša

Táhněte, jděte pryč! (Vztekle vběhne do davu, bije pěstmi, kope nohama. Tluče každého,kdo stojí poblíž.)

Já ti ukážu, kdo je nána!

Macecha

(Nenechá se zahanbit a přidá se k Marfuše)

Marfuša

Já chci ženicha, já chci být bohatá, já chci!


SCÉNA XVI.

 

Vypravěčka

Jak si Marfuša sama přála, jak stará Jevdokije přikázala stařík Kuzma vzal Marfušu do lesa. A pod nejvyšším stromem ji zanechal osudu. Ovšem s pořádnými zásobami jídla. Do košíku jí matka připravila plnou láhev mléka, chleba tlustě namazaný, cibuli, kus špeku. Jen aby nehladověla. Marfuša si taky pořádně říhla, když dojedla všechny zásoby. Nebýt zavrzání sněhu, ani by si nevšimla, že ji pozoruje děda Mrazík.

Ď.M.

Je ti teplo, děvče?

Marfuša

Co chceš? Zbláznil ses? Ruce i nohy mmě mrznou!

Ď.M.

Tak co tady hledáš? (oběhl rozložitý smrk, aby se na dívku podíval i z druhé strany) Už je ti teplo, děvče? Je ti teplo, krasavice?

(To už bylo na Marfušu moc. Olízla se, otřela si ruce, chytla dědu Mrazíka za límec kožichu a pořádně s ním zacloumala.)

Marfuša

Honem mi přičaruj ženicha, a peníze! Hodně peněz!
(Ještě jednou s dědou zatřásla, pak s ním praštila o zem.)
Tak dělej! (zlostně si dupla nohou)


SCÉNA XVII.

 

Vypravěčka

Parta loupežníků se zimomřivě choulila okolo velkého ohně. Aby se zahřáli, někteří se tiskli zády k sobě a ruce natahovali k plamenům.

Loupežníci

Teď krásně spí, Mrazík, teď krásně spí
a lističky mají své nory
všechno má své hnizdo
a my nemáme nic - nemáme nic
jenom les a hory
a hrozný hlad trápí nás...

Kapitán

Ticho! Na místa!

Loupežníci

Jdeme loupit. (radostný pokřik) Konečně bude něco k snědku.

Kapit.

Dávej pozor! (Z dálky se ozýval podivný hluk.)

Loupež.I

Baba přiletěla! (zakroutí hlavou loupežník, který první spatřil babu Jagu)

Kapit.

To je ale krasavice. (huhňavě)

B.J.

Lesní panovníci, lupiči a loupežníci (podbízivým hlasem) teď si můžete přilepšit.

Loupež.

A jak?

B.J.

Ve zlatě sto dukátů, stříbra čtyři vědra a měďáků kolik chcete - když svou práci dobře provedete. (hodí mezi zarostlé ničemy hrst měďáků)

(Celá horda loupežníků se válí na jedné hromadě.)

B.J.

Pojďte sem, pojďte (pobídla baba Jaga loupežníckého kapitána) měďáky jsou jenom pro ně, pro vás mám zlato! (zaloví ve svých ušmudlaných a záplatovaných sukních, vytáhne pytlík se zlaťáky)

(Loupež. kapitán po něm chňapl, ale baba byla rychlejší.)

B.J.

Až potom, potom! (odstrčila ruku a zaskřehotala) napřed práci.

Kapitán

Vy mně nevěříte?

B.J.

Kdepak, jste moji drahouškové..., (Náhle jakoby něco zaslechne. Přitiskne ucho k zemi, aby lépe slyšela.)

Jenom potichu! Jenom potichu! (napomínala loupežníky.)
(Když konečně vstane, promluví k bandě lotrů:)
Zločinci, pro vás je to lehké dost, pravá maličkost. Brzy pojede touto cestou Ivan se svou nevěstou. Chyťte je, svalte je, trapte je, mučte je! Jasné?

Loupežníci

Jasné.

J.B.

Na svá místa! (zavelela)

(Loupežníci se schovali.)

Kapitán

Máme je!

(Na saně se vrhla horda jeho kumpánů.)

Nasťa

Ivánku. (zoufale)

Ivan

Drž se, Nasťenko! (pod hromadou dvanácti nemytých těl)

Kapitán

Tak jak jsme pracovali? (zatahal loupež. kapitán babu za rukáv) Babice, dej peníze. (žadonil)

(Babě se platit moc nechtělo. Štráchala ve špinavých sukních, obracela kapsy a při tom uklidňovala netrpělivého loupežníka.)

B.J.

Hned, hned to bude...

(Kapitán si všiml,že už drží měšec v ruce, ale nechce se jí vyndat jej z kapsáře. Obratným hmatem hodným loupežníka jí měšec sebral a rozběhl se k hordě ostatních lotrů.)

B.J.

Áá, okradli stařenu. (bědovala, pak viděla Ivana pod hromadou těl)

Vzdej se, Ivane! Teď poznáš odplatu za svou lopatu! (s napřaženým koštětem se baba rozeběhla, aby Ivana ztrestala)

Nasťa

Ivánku, bohatýre můj! (žalostně, uvázaná ke stromu)

Ivan

Opravdu, vždyť jsem bohatýr! (Vstane, rozmáchne se a odhodí hromadu chlapů, ležících na něm.)

Babice, s takovým koštětem na mně? (zasměje se, zlomí ho vejpůl)

B.J.

Košťátko! Zlomil mi moje košťátko! (zanaříkala baba) (V každé ruce drží polovinu létajícího pometla.)

(Každou ranou pěstí srazí Ivan jednoho loupežníka. Vasil, nejzuřivější z nich, chce Ivana chytit zezadu a povalit ho. Vtom se ozve rána jako hrom a na hlavu Vasila spadne veliký kyj.)

Kapitán

Chlapci, to jsou naše klacky!

(Začnou padat loupežnické kyje, pěkně na hlavu jednoho lumpa po druhém. Poslední spadne na hlavu kapitána.)

Nasťa

Ivánku, pozor! (úzkostlivě)

(Baba Jaga vezme svůj létající vykotlaný kmen a celá bez sebe zlostí jej chtce nasadit Ivanovi na hlavu. Bohatýr se bleskurychle obrátí a vykotlaný kmen jediným hmatem babě sebere a druhým jí ho narazí na hlavu.)

B.J.

Ušetři babušku, ušetři Jagušku. (prosí)

Ivan

Nikdo tě šetřit nebude! (Zatočí s babou dokola, vezme jeden loupežnický klacek, párkrát jí přetáhne po hřbetě a zažene ji.)

Nasťa

Ivánku! (usměje se a položí Ivanovi hlavu na prsa)

Ivan

Nasťenko! (pohladí jí láskyplně)


SCÉNA XVIII.

 

Vypravěčka

Stará Jevdokije se nemůže dočkat, až se její Marfuška vrátí od dědy Mrazíka. Pochopitelně jako bohatá nevěsta. Co chvíli běhá ke dveřím, k oknu, staříka Kuzmu honí sem a tam. Chvilku klidu nemá. Nakonec se do kožichu oblékne, šátek uváže. Stále však netrpělivě přechází z jedné strany světnice na druhou.

Macecha

Nasťe dal truhlu a skříňku. A Marfušce, dušičce, určitě dá dvě skříňky. Ne! Čtyři skříňky a dvě truhlice!

Stařík

Jo, jo..., (opatrně přitakává)

Macecha

A proč by nedal,když dal Nasťe, nám dá taky!

Stařík

Jo, jo...,

Macecha

(Jevdokiji se zdálo, že už něco slyší, jde se znovu podívat k oknu.)
Nasťe dal za muže chasníka. A Marfušce, dušičce, dá určitě hraběte!

Stařeček

Jo, jo...,

Macecha

Už jedou! (vykřikne náhle, slyší cinkot rolniček)

(Vyběhnou před dům.)

Vypravěčka

Místo trojky statných běloušů byla zapřáhnuta trojka chrochtajících vepřů. Místo drahých kožešin jen volská kůže. Místo krásně zdobené truhly na drahokamy trčela obyčejná dřevěná bedna. A na saních Marfuša - barvu na tvářích rozmazanou od slzí, kožich pobryndaný od jídla, ruce špinavé od prasečích opratí.

Macecha

Kde máš poklady? (Vyhrkla a honem se vrhla na dřevěnou bednu. Sotva ji otevřela, vyletělo z ní pět vran.)

(Vlevo stojí umazaná brečící Marfuša, snad ještě ošklivější než kdy jindy. Okolo ní smějící se děti a vesničané. A na druhé straně stařík Kuzma, se škodolibým výrazem ve tváři.)

Macecha

Už mlčím, mlčím..., (odevzdaně skloní hlavu)

Stařeček

Fuj, babo! (odplivne si a radostí ještě povyskočí)


Vypravěčka

Na svatbě Ivana a Nasťenky se sešla celá vesnice. Taky Ivanova matka přijela s početným příbuzenstvem. Bylo hodně veselo. Ženich s nevěstou seděli v čele dlouhého stolu, z jedné strany Ivanova matka, z druhé strany Kuzma. Stůl byl plný dobrého jídla. Stály na něm mísy s borščem, pirohami, pečená selata, plno drůbeže. Každý se mohl do sytosti najíst i napít. A sborový zpěv vesničanů se rozléhal daleko. Dokonce i děda Mrazík jej dobře slyšel ve své chaloupce.

A já tam taky byla (usmála se vypravěčka Nina Alexandrovna) - jedla, pila nevěsta jak z růže květ, ženich jakbysmet. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. (Rozhostila se černočerná tma. Osvětlené je jen okno Niny Alexandrovny)


POSTAVY

 

Vypravěčka, Marfuša, Macecha, Stařík Kuzma, Nastěnka, Ivan, Ivan. matka, Marusja, Ňura, Loupeľník I., Loup. kapitán, Loupežníci, Dědeček Hříbeček, Žebrák, Babka, Marja, Ženich, Matka ženicha, Ježibaba, Ďeda Mrazík, Sbor - vesničané, Ťapka, medvědí rodinka, ptáček Zmrzlíček, komár, kocour, kohout, Jitřenka